O komplikovanosti mezilidských vztahů dnes není v podstatě nejmenších pochyb. Jen málokdo dělá cokoliv čistě z dobroty svého srdce, a to samé očekává od druhého. A právě hledání těchto zištných motivů nás nutí nevěřit jen tak druhým lidem, a to i těm, které máme rádi. Bohužel se ukazuje, že v naprosté většině případů je tato nedůvěra oprávněná.
Zde se můžeme ptát, proč jsme se vyvinuli právě tímto způsobem. Kdyby byly vztahy mezi lidmi jednoduché, rozhodně by to naší společnosti pomohlo. Pokud bychom se nezištně starali o druhé, je jasné, že bychom byli mnohem lepšími lidmi. Tak proč to většina z nás nedělá, alespoň ne bez nějakého zištného motivu?
I tady hraje roli evoluce. Musíme totiž rozlišovat dva hlavní cíle: přežití druhu a přežití jednotlivce. Zatímco pro přežití skupiny je jistě výhodné si nezištně pomáhat, pro jednotlivce je naopak výhodnější snažit se získat co nejvíce. Proto bylo potřeba najít mezi těmito dvěma skupinami rovnováhu.
Bohužel, ta se přesunula směrem k prospěchu jednotlivce na úrok společnosti. To však není ani zdaleka nic nového – podobné myšlení zde bylo již ve středověku, a stejně rozšířené jako dnes, možná ještě rozšířenější. Není tedy potřeba předstírat, že je dnešní doba zkaženější, než tomu bylo v minulosti.
Jak tedy můžeme vědět, kterému člověku můžeme věřit, že mu na nás skutečně záleží? Bohužel, univerzální recept neexistuje. Ano, zdálo by se, že sem patří rodičovská láska k vlastním dětem, ovšem mnohé příklady nám ukazují, že tomu tak vždy rozhodně není.
Ovšem na druhou stranu jít životem bez toho, že bychom někomu věřili, také není ideální. Svou důvěru bychom měli dát jen tomu, kdo si ji skutečně zaslouží. I pak však musíme alespoň v koutku duše být připraveni na to, že budeme zrazeni. Ano, je to smutné, avšak takový už je zkrátka život, ať se nám to líbí nebo ne.
