Proč jsou mezilidské vztahy často problematické

O komplikovanosti mezilidských vztahů dnes není v podstatÄ› nejmenších pochyb. Jen málokdo dÄ›lá cokoliv ÄistÄ› z dobroty svého srdce, a to samé oÄekává od druhého. A právÄ› hledání tÄ›chto ziÅ¡tných motivů nás nutí nevěřit jen tak druhým lidem, a to i tÄ›m, které máme rádi. Bohužel se ukazuje, že v naprosté vÄ›tÅ¡inÄ› případů je tato nedůvÄ›ra oprávnÄ›ná.

 

 

Zde se můžeme ptát, proÄ jsme se vyvinuli právÄ› tímto způsobem. Kdyby byly vztahy mezi lidmi jednoduché, rozhodnÄ› by to naší spoleÄnosti pomohlo. Pokud bychom se neziÅ¡tnÄ› starali o druhé, je jasné, že bychom byli mnohem lepšími lidmi. Tak proÄ to vÄ›tÅ¡ina z nás nedÄ›lá, alespoň ne bez nÄ›jakého ziÅ¡tného motivu?

 

I tady hraje roli evoluce. Musíme totiž rozlišovat dva hlavní cíle: přežití druhu a přežití jednotlivce. Zatímco pro přežití skupiny je jistě výhodné si nezištně pomáhat, pro jednotlivce je naopak výhodnější snažit se získat co nejvíce. Proto bylo potřeba najít mezi těmito dvěma skupinami rovnováhu.

 

 

Bohužel, ta se pÅ™esunula smÄ›rem k prospÄ›chu jednotlivce na úrok spoleÄnosti. To vÅ¡ak není ani zdaleka nic nového – podobné myÅ¡lení zde bylo již ve stÅ™edovÄ›ku, a stejnÄ› rozšířené jako dnes, možná jeÅ¡tÄ› rozšířenÄ›jší. Není tedy potÅ™eba pÅ™edstírat, že je dneÅ¡ní doba zkaženÄ›jší, než tomu bylo v minulosti.

 

Jak tedy můžeme vÄ›dÄ›t, kterému ÄlovÄ›ku můžeme věřit, že mu na nás skuteÄnÄ› záleží? Bohužel, univerzální recept neexistuje. Ano, zdálo by se, že sem patří rodiÄovská láska k vlastním dÄ›tem, ovÅ¡em mnohé příklady nám ukazují, že tomu tak vždy rozhodnÄ› není.

 

OvÅ¡em na druhou stranu jít životem bez toho, že bychom nÄ›komu věřili, také není ideální. Svou důvÄ›ru bychom mÄ›li dát jen tomu, kdo si ji skuteÄnÄ› zaslouží. I pak vÅ¡ak musíme alespoň v koutku duÅ¡e být pÅ™ipraveni na to, že budeme zrazeni. Ano, je to smutné, avÅ¡ak takový už je zkrátka život, aÅ¥ se nám to líbí nebo ne.